Vyprávění 1

Filip

 ( aneb příběh opravdového psa )

                                                             

 

Děsně mě pobavilo, jak pan Bolek Polívka v nějakém rozhovoru , či dialogu citoval výrok své ženy Šantal : „Já nejsem svůj pes!“. Dlouho jsem se tomu smál, až do doby , kdy jsem si uvědomil, že bych chtěl být svůj pes. To bylo tak.

            Jednou, asi před deseti lety, mě poslala žena ke strýčkovi do Bobrovníků pro králíky. Jenže strýček byl v lese, a tak jsem šel za jeho zeťákem Hubertem. Bylo krásné letní odpoledne, a tak jsme dali řeč a pivko. Zpočátku to vypadalo nevinně, ale pak jsem si vzpomněl, že už je docela pozdě a košík na králíky je prázdný. Strýček byl ještě v lese a Hubert mi tak nemohl žádného králíka dát, protože nevěděl, kterého může a kterého ne. Najednou ale dostal geniální nápad: „Hele, nechceš raději štěně? Tady soused to vozí do ZOO jako krmení pro hady.“ A bylo to. Vybral jsem si takovou chlupatou kuličku, která ještě ani nevěděla, že má být králík. No co, řekl jsem si. Králíky bychom časem sežrali, ale pes zůstane. Navíc jsem měl tehdy dva malé kluky a ti jistě více ocení zvíře na zahradě než na talíři.

            První problém ovšem nastal, když jsem vystoupil z autobusu a uvědomil si, že nenesu potravu. Navíc to odpoledne na mně bylo jistě poznat, že nejdu zrovna z knihovny. Nevím přesně, co jsem mé ženě Helence řekl, ale pamatuji si jen něco jako: „Já to krmit nebudu. Do baráku mi to nesmí. A je to samá blecha“. No pravda, blechy měl, ale přesto byl krásný.

            Dal jsem mu bedničku s pískem do kouta u domu a těšil se, co bude. Ta chundelatá potvůrka ihned pochopila, že tady je doma  a začala jednat. Vykutálela se na trávník a pokoušela se prodrat lesem pampelišek. Jakmile to kluci uviděli, pískali radostí a hned: „Co to je?
To je pejsek, že jo ? A ten je náš?“ No mohl jsem jim říct, že ne ? Všiml jsem si, že ani záclona nezůstala v klidu, ale oficiálně to byl průšvih.
„Já ho pošlu pro králíky a von přinese psa“.

            Čas běžel, klubíčko rostlo, až začalo pršet. Ten déšť mu vlastně dal jméno. Choulil se v krabici, na kterou dopadaly těžké letní kapky, když v tom se od televize ozve: „ Přece ho v tom dešti nenecháš? Vem ho prosím tě aspoň tady do koupelny.“ No a po chvilce: „A jak mu budeme říkat? Víš, mě se líbí jméno Filip. Vlastně jsem chtěla, aby se jeden náš kluk tak jmenoval.“ A měl jméno. Věděl jsem, že jsme vyhráli.

            Každý, kdo měl štěně, mi potvrdí, že je s ním spousta srandy a ta bohatě vyváží ty polámané květiny, rozkousané pantofle a loužičky kdekoli. Když k tomu máte príma ženu a dva malé kluky, je to něco jako dovolená u moře. Zažili jsme pochopitelně mnoho historek a hrdinských činů, které Filip za svůj krásný život stihl. Několik z nich je hodno pera, protože není nic krásnějšího než sdílená radost.

            Vždycky jsem si myslel, že pes zvedá nožku jaksi instinktivně. Není tomu tak. Filip to dělal jako psí holky- čupnul si a ulevil. Myslel jsem si, že to přejde, ale ono ne. No a tak jsem mu nenápadně občas při  čůrání jednu nohu přizvedl, ale on se na mne vždy nechápavě podíval. Tak jsem ho jednou vzal za město do pískovny a našel místečko, kde nás nebudou očumovat. Nejprve jsem mu přizvedával levou zadní, ale to se mu zjevně nelíbilo. No a tak jsem přistoupil k praktické ukázce. Zřejmě ho to pobavilo, protože na mě vyplázl jazyk. Ne, ne, to nebyla náhoda, ani ten udýchaný jazyk, kterým se psi chladí. Opravdu ho na mě vyplázl. Začal jsem tušit, že je to komediant a pěkně mě dostal.

Věčný problém všech rodičů je čas, který mají věnovat svým dětem. Já jsem v té době učil asi 10 minut od domu, takže ten problém nebyl. S dětmi ne, ale s Filipem. Přivázat, nepřivázat?  Když máte zahradu, pak pochopitelně nepřivázat. Jenže jak přicházel k rozumu, byla mu zahrada menší a menší, občas se dostal i na ulici a občas i do města. A tak se stalo, že jednou zaťukala dívenka na třídu. Když jsem ji vyzval, aby vešla, otevřely se dveře a ona říká : „Pane učiteli, venku máte Filipa (znaly ho z brigád) a on nechce jít dál.“         Pochopitelně haló a matematika skončila, protože všechna děvčata byla v tu ránu v oknech, aby ho viděla.

Seděl před hlavním vchodem, seděl a čekal. Čekal, až přijdu. Vzal jsem ho a vysvětloval mu, že musím pracovat a že by to neměl dělat. Jeho to ale nezajímalo, protože věděl své. Ve třídě bylo teplo a holky se ho hned ujaly. Ani jim nevadilo, že měl blechy.

 

Když povyrostl, ohluchl na některá slova, jako například: „Vrať se! To se nedělá!“ a podobně. Projevovalo se to tím, že když se mu podařilo opět utéct na ulici, mohl jsem se uřvat nebo uprosit. Panáček si prostě mašíroval za roh, protože tam jsou kamarádi. Nikdy u toho nespěchal, protože věděl, že za ním nepoběžím. Ukázal mi prostě tu svou chlupatou zadnici, pak se ještě ohlédl, jako jestli tam ještě jsem, a odkráčel za roh. Tuším, co tam dělali s těmi kamarádkami, ale my bez ženských taky nikdy dlouho nevydržíme. Když si popovídali, vrátil se s železnou jistotou a čekal, až se mu otevře. Dlouho jsme nechápali, jak se dostává ven. Utěsňovali jsme všechny mezery v plotě – marně. Druhý den byl opět venku.

            Až jednou byl viděn, jak leze přes plot. Říkal jsem si, že je to blbost, ale když jsem na vlastní oči viděl, jak přelézá plot ven i domů, bylo mi jasné, že jsme to prohráli. V zoufalství jsme ho začali vázat na pojízdné vodítko na šňůře přes půl zahrady. Chvilku dost zuřil, ale pak se zdálo, že si zvyká. Ležel do klubíčka a něco žužlal. Ráno jsme zjistili, že je vodítko prázdné. Stál před brankou se zbytkem přežužlaného ocelového lanka .

Šťastný a volný.

            Učíme děti, že pes je přítel člověka, a mnohdy nevíme proč. Já jsem měl veliké  štěstí se to dozvědět. Ono to je totiž spojeno s tím, že v nouzi poznáš přítele.

            Jednou jsem měl takovou krizi, kdy mi málokdo rozuměl a já se v sobě málem nevyznal. Byl jsem z toho docela nemocný a myslel jsem si, že to špatně dopadne. Chodil jsem jako bez duše a neviděl pořádně vlevo, vpravo, až najednou kdesi dole mě něco teplého olízlo.

            V té době byl tak hodný, jako nikdy. Neutíkal, pořád se u mne držel a skoro neštěkal . Chodili jsme spolu ven a já měl dva stíny – sebe a jeho. Když jsem dolezl do pískovny, padl jsem do trávy a on si lehl vedle. Pak jsme se zvedli a šli dál. Nic jsem mu nemusel říkat – všechno vycítil nebo prostě věděl. Chodili jsme takhle spolu skoro dva měsíce. A tehdy jsem si všiml, že stárnem. Tak jsem mu začal občas říkat „dědku“.

Jednou jsem se vrátil z jakéhosi kurzu angličtiny, kde jsem se mimo jiné dozvěděl, že podvraťák se řekne anglicky "undergate". Velice se mi to zalíbilo a už jsem se těšil, že mu tak budu občas říkat. Zní to anglicky a je to doslova 'pod vraty'.

Jenže ouha. Nejenom že na to neslyšel, ale urazil se. No jo, on se občas urážel, a to velice zřetelně. Dával to najevo tím, že se se mnou alespoň dvě hodiny nebavil, nevšímal si mě, byl jsem prostě pro něho vzduch. Lísal se k Helence nebo ke klukům, pacholek. Já mu mohl podstrojovat a nic. No, naštěstí ho to vždycky včas přešlo, protože mě by dlouho nebavilo chodit za tou jeho chlupatou, nevábnou zadnicí, kterou mi ostentativně ukazoval. On dobře věděl, kdy přestat. Dělal to tak, že se pak na mě podíval těma krásnýma hnědýma očima a přikolíbal se, jako že si ho už můžu pohladit. Většinou jsem se pak šel umýt, protože děsně smrděl.

 

Zajímavé bylo, že na zahradě nikdy moc velkou škodu neudělal. Naučil se chodit mezi záhonky mrkve a křehké cibulky, růží a rajčat jako baletka. Pravda, občas si vyhrabal díru v trávníku nebo pod stromem, ale to se dalo pochopit. Prostě si potřeboval někde obrušovat drápy nebo dělat pasti na slony. Výjimku tvořily jen situace, kdy se na zahradě objevila kočička. To dělal chvilku, jako že ji nevidí, ale přitom se chystal k útoku. Pak vyrazil přes cibuli, česnek či cokoli, ale kočka byla vždy na plotě dříve nežli on a shlížela na něho s opovržením.

Kočky, to byl vůbec jeho koníček. Jednou jsme se sousedkou probírali na ulici nějaké důležité věci jako počasí a tak. Nadávali jsme i na ten smrad, jak natřeli telegrafní sloupy šmírou a podobně. Klábosili jsme a rázem ze vrátek vyšel  krásně vykoupaný načechraný angorský kocour Mikeš a začal se lísat k paničce.           Z našich vrátek vyšel stejně líně a vznešeně Filip. Lehl si kousek od nás a poslouchal, o co nám jde. Když jsme byli v nejlepším, mihlo se něco kolem nás. Mikeš zasyčel      a sousedce spadla čelist. Ten krásně vykoupaný angorský rezavý kocour visel za drápy tak v polovině toho čerstvě naasfaltovaného sloupu. Pod sloupem seděl Filip a výhružně, nicméně spokojeně vrčel. Z jejích úst se jen vydralo – „To si teda vypiješ, Oline. Já ho teď vykoupala. Kristepane čím ho mám teď..."

Uklidnil jsem ji, že to benzínem pustí a když ne, tak jí půjčím nůžky.

 

Každé štěně dobře ví, že nejvoňavější z člověka jsou maminky, žrádlo a boty. Podle nich se dá vyčenichat to žrádlo, které nosí nejčastěji ty maminky.

Filip to také dobře věděl, a tak si boty na schodech na zahradu pečlivě hlídal. A nejen to. Když se mu zdálo, že to žrádlo nějak dlouho nejde, pustil se do bot. Dělal to velice chytře. Sežral vždycky nejdříve paty, čímž se ze starých střevíců staly nové pantofle. To by ani tak nevadilo, až jednou si jakási důležitá návštěva zapomněla své nablýskané lakýrky taky na schodech.

Nedovedete si představit, jak to vypadá, když mírně opojený manažer v kvádru, s kravatou a mobilem u pasu odchází v pantoflích. To je prostě k sežrání. Vždycky, když se potkáme, ptá se první na mého psa. Je to príma chlap. No, ale to není všechno. Filípek boty nejenom hlídal a žral, ale taky je sbíral. Jednou jsem zjistil, že jsou na schodech cizí boty. Nejdřív jsem si myslel, že to je návštěva, protože ten pár byl perfektně srovnaný. Jenomže v bytě kromě ženy nikdo nebyl. Nenápadně jsem se zeptal, ale Helenka o ničem nevěděla. Přiznám se, že mě napadlo nakouknout do skříní, ale pak jsem tu košilatou myšlenku zahodil, protože se mi zdálo absurdní, že by si má drahá začala s chlapem, který přijde ve škrpálech přes zahradu. Tak jsem se zeptal naplno a zase nic. Šli jsme se na to podívat spolu            a Filípek dělal, že to jsou jeho boty. Ležel, hlavu na schodech, s čumákem u jeho nových bot a hlídal. Jenom očima nás sledoval, jestli je vše v pořádku. Oba jsme usilovně přemýšleli. Pravda on občas přinesl domů něco cizího, co nutně potřeboval, ale že by to po sobě takhle uklidil? Myšlenka se skříněmi se znovu vrátila, ale pak mi to došlo. Vždyť to jsou dámské mokasíny. Zavolal jsem na sousedku, jestli ji nic nechybí. Poděkovala za optání, ale když jsem ji ty střevíce ukázal, radostně zavýskla, protože si už chtěla koupit nové.

 

Byl to krásný slunečný den, můj syn slavil narozeniny a žena svátek. Rodinná sešlost, jídlo a pití. Ale přesto mi něco říkalo, abych počkal s tím přípitkem. Kluci se jeli projet na kolech, než to vypukne.

Přišlo to jako blesk. Hoši přinesli Filipa. Nejevil známky života. Ta touha po volnosti a šedý zákal ho přivedly pod kola nějakého šoféra. Zoufale jsem vyrazil se svou Felicií a novým mobilem najít pomoc. Můj syn mobiloval, já řídil a Filip zápasil o život. Stihli jsme to – našli jsme zvěrolékaře. Řekl jsem mu: „Doktore, dejte mu, prosím Vás, tu injekci.“ „Jakou ?“ zeptal se  a podíval se mi do očí. V těch zlomcích sekundy jsem si uvědomil, že ani já na to nemám právo. „Vy jste doktor, ne?! Já nevím.“ Podíval se na mne, na Filipa, došel ke skříňce a pomalu z ní vyndal jakési ampule. Natáhl do stříkačky a řekl: „Podržte ho.“ Našel mu žílu a pomalu mu cosi dával.  Pak vzal další ampuli, další žílu a znova a znova. Došlo mi, že to risknul a dal mu šanci.                 

Nebudu líčit podrobnosti, ale když ležel u veterináře na stole, neměl moc šancí. Pan doktor Gajdůšek je opravdu profík. Udělal, co mohl,  a dohodli jsme se, že když ho z toho dostane, přinesu mu navíc flašku bezového likéru. Nemysleli jsme si, že se ještě uvidíme. Bylo to jak ve špatném filmu. Něco, jako když vám blouzní děcko v horečkách. Dva dny byl v děsivém komatu. Nejprve ležel bez hnutí a těžce dýchal. Měnili jsme mu led na hlavě snad každou hodinu, aby se otok mozku zastavil. Vypadalo to mírně tragikomicky. Měl přes hlavu šátek, aby mu ty ledy držely. Vypadal jako babka, přestože byl dědek. Pak začal hrabat předníma nohama a rychle dýchat. Nevěděl jsem, co to je a tak jsem volal doktora. Pan doktor mi vysvětlil, že se tomu říká plovací reflex a ujistil mě, že o tom pes neví. Jenže pak začal Filip hrabat všemi čtyřmi a vzpínat se. Unavená hlava mu těžce dopadala na mokrou podlahu a vtom se to ve mně zlomilo.

Řekl jsem si: „Tak to ne, takhle přeci nemůžeš umřít!“ Svázal jsem mu přední i zadní, zabalil ho až po uši do pytle a přikurtoval ho k molitanu, aby se neumlátil            o beton. Byl to strašlivý pohled, ale doktor mě za to později pochválil. Říkal, že lidé na ARO dělají ještě horší věci. Nejděsivější bylo, když jsem přišel do prádelny, kde ležel, a zjistil, že se z toho Filip vysmekl a vzpíná se s bolestivým sténáním. „Neví o tom, neví o tom,“ opakoval jsem si a znovu ho přikurtoval. Tekly mi slzy jako hrachy a říkal jsem si, že jestli je nějaký psí pánbůh, tak ho vezme k sobě. Nakonec se nám ho podařilo v klidu udržet tři dny. Nehladit, nemluvit, ticho, tma. Konečně usnul. Vím, že to byla i má vina, protože pes má být prostě zajištěný a ne se toulat. Jenže to se hezky řekne, ale hůře dělá. Pan doktor je pašák. Filip je pašák. Teď se učíme znovu chodit, čůrat, pít, žrát a štěkat. Docela nám to jde. Pan doktor právě chladí svůj zasloužený likér. Tak na zdraví, doktore.

Teď by to chtělo Filipovu fotku.

Psí srdce

 

V chlupaté hrudi na dvorku
je malé srdce bohatýra.
Na dvorku plném fáborků
a někde v plotě díra.

„Undergate“- jsem ho škádlíval
a on se jenom usmíval.
Usmíval se a skotačil
a já mu v tomhle nestačil.

Až jednou někde na ulici
bez brzdné dráhy soucitu
ležel tam tiše na krajnici.
Nevěděl ani, že jsi tu.

V chlupaté hrudi na dvorku
zápasí srdce bohatýra.
Na dvorku splihlých fáborků
ví, že tak se neumírá.

Nevím, jak dlouho vydrží
udržet život nad strží ?
A proto jsme si slíbili,
že kdybychom tu nebyli,

že na mne v tom psím nebi počká.
Možná tam přijdu jako kočka.
Možná, že až se to stane,
bude mi znovu říkat pane.

Roháče

 

Jsou chvíle, kdy neslyšíš, jen vidíš v němém úděsu tu uzounkou hranici mezi životem a pádem dolů. „Dívej se nahoru“- stále si opakuji, co mi řekl jeden lezec. „Dívej se nahoru, dole je smrt.“ Ale jak se nemám dívat, když je to taková nádhera. Pod tebou stékají slzy hrůzy do strží a slévají se v ta známá roháčská plesa. Jasně ji vidíš a fotíš a fotíš a najednou si uvědomíš, že stojíš s aparátem tak asi na čtyřiceti centimetrech čtverečních a všude kolem jsou kolmé stěny. Pomalu, bez dechu si opatrně sedáš, křečovitě svíráš digitál, aby ti tam nespadl a  jako ve zpomaleném filmu ho zapínáš do pouzdra za opaskem. Sedíš? Ano, opravdu a tak se teď můžeš pokochat  tím kolem bez hledáčku.

Je to vůbec možné? Taková krása kolem zalitá podzimním sluncem. Dokonce už i slyšíš ten vítr a křik orla, který majestátně plachtí nad hřebeny, mořskými oky , stěnami a ty si říkáš: „ Tohle musím nějak zachytit“ a zkoušíš fotit  panorama. Je to impozantní, monumentální, nádherné, úžasné, ale už musíš zas dál, protože cesta je ještě dlouhá a nebezpečná. Dnes už to vím a proto mohu psát tyto řádky.

            Lezli jsme po čepeli hřebenu, jako bychom tam byli každý den. Jenže hory to poznají a najdou ti místo, kde se pokoříš, až se za to později stydíš. Pro mě ho připravily kousek za pomníčkem, odkud se zřítila do propasti mladá dívka. Klečel jsem tam a opakoval si: “Nesmíš se dívat dolů, jinak spadneš. Dívej se nahoru“. Byl to asi tak metr řetězu nad skalní římsou, ale prostě jsem se tam zasekl. Jednoduše to nešlo ani tam, ani zpátky. Svaly ztuhly a bylo to.  Nějaký blbec mě k tomu nadutě překročil. Zřejmě mi chtěl ukázat, jaký je frajer a jaký jsem čaj. Ještě před tím ovšem nezapomněl prohodit několik opravdu hnusných poznámek jako: „No tak dělej, nic to přeci není“ nebo „My spěcháme, víš?!“ Ne, to nebylo fér, protože ti, co tudy jdou poprvé a bez přípravy mají vždycky strach. Ten, kdo ho nemá, je divný a nebezpečný okolí i sám sobě. Nerozumím takovým lidem. Já bych to nikdy neudělal a neřekl, ani kdybych to šel podesáté, protože si vážím každého, kdo v sobě má odvahu  k  tomu přechodu. A možná i proto, že vím co s tebou ten uzlíček nervů může udělat.

            Nakonec jsem se za pomoci kamaráda dostal na druhý konec toho řetězu a dál to šlo už docela normálně. Jenom focení už bylo slabší. Nebyl jsem prostě schopen si to místo vyfotit, Jednoduše zaznamenat a pak se mu v bezpečí podívat přímo do očí. Nešlo to. Vynahradil jsem si to hned v zápětí a snažil se na klidném místě ty fascinující scenérie zvěčnit  co nejlépe.

            Podvečerní slunko začalo vybarvovat hory do neuvěřitelných odstínů a tak digitál jen cvakal. Když jsem se  však otočil a uviděl, přes co jsme lezli, rozechvěl jsem se tak, že jsem nemohl pořádně zamířit hledáček na ta skaliska. Byl to kamenný obr, kterému jsme přelezli přímo po páteři. Přesto jsem tu památnou fotku Ostrého nakonec udělal. A vyšla dobře. Ostatně posuďte sami – fotil jsem celou cestu.

 

Zrcadla

 

Hluboko v srdci mám úlomek vrcholu.
Hluboko v duši mám sílu a pokoru.
To ne já, to hory mne naučily
Posbírat všechny síly
                           a jít dál.

Nedá se obejmout, nedá se odnést,
zatne se hluboko, jak jsme nečekali.
Nedá se obejít, či větrem rozmést
mohutná nádhera, co jsme polykali.

Plnými doušky jsem se už zalykal -
- v té výšce bylo vzduchu málo.
Ze strží tichý hlas zavzlykal
od  trsů vzpomínek, k místu, kde stálo.

Stálo tam v kytici tiché varování,
varhany skalisek a větru bičování.
K nebesům vzlétl orlí křik
a něco dole dopadlo.
Nad plesem krouží už jen vzlyk

Oko je orlí zrcadlo.
                    Přesto se vrátím.

 

Esculapova přísaha

 

            Již staří Řekové přišli na to, že v demokracii, kde si mají být všichni rovni před zákonem ve svých právech, povinnostech a možnostech, by měli  mít i všichni právo na zdraví, které si mohou opatřit několika způsoby:

  1. Od boha a božstev k tomu určených
  2. Vlastní pozorností a péčí o zdraví
  3. Nápravou lidmi k tomu pověřenými.

Aby  se předešlo zneužívání bodu třetího, bylo jisté skupině léčitelů propůjčeno právo sjednat nápravuu každého jednoho, a to jak na těle, tak na duši (o duši jindy). A vědomi si toho, že každý člověk přirozeně dychtí po majetku, slávě i moci, stanovili staří Řekové pravidla hry. Schovali je pod tehdy módní mystický trend zaklínadla – do přísahy. Přísaha totiž vždycky měla,a doufám, že pro čestné lidi stále má, význam povinnosti a závazku vůči věřiteli. Věřitelem je pak ten, kdo přichází (třeba bosý a špinavý) ve víře v uzdravení. Povinností zpřísahance je pak nezklamat důvěru v něho vloženou jak mocí, tak oním nemocným.

O nemocných psát nechci, neboť o nich každý víme své, a ti, co nevědí, jsou blahoslavení nebo příliš mladí. Je-li dílo zdárné, pak přísluší lékaři jeho čest i sláva. Zemře-li pacient, pak je třeba, aby bylo prozkoumáno, jestli mohla ruka lékaře zadržet bájného převozníka. Ten sice převeze na druhou stranu každého jednoho z nás, avšak jde o to, v jakém stavu a z čí vůle. Znám několik lékařů, kteří dokáží s převozníkem smlouvat velice citlivě, diplomaticky a účinně.

            Jsou však i tací, kteří ani nevědí, kdy převozník přijíždí. Hrají si jako bezstarostné děti na břehu radioaktivního jezera, do kterého namočí dokonce i ty, kteří vědí, že nemají již co ztratit.

 

            Dnes jsem byl však u lékařky, která dokáže nejen trhat zuby, ale je při tom i sranda. Člověk tam chodí rád. Přiznám se, že jsem si tam byl dnes jen tak „pokecat“. Docela mě mrzelo, že jsem neměl něco k vytržení. Snad příště, paní doktorko.

 

 

Proč se Viktorka smála

 

      Je po dešti a já si právě vzpomněl na poetický film Babička.Vybavila se mi scéna, kdy ve vichru stojí pod deštěm bičovaným dubem Viktorka, šílená postava         a smyslů zbavená, ruce vztaženy k dopadajícím bleskům a lijáku. „Šílený smích, nebo radost?“ ptala se možná režiséra ona herečka, která ve mně zanechala tuto vzpomínku.

     Je právě po bouřce, déšť tiše ťape po parapetu          a dovnitř mi proudí čerstvý letní vzduch. Napětí je pryč.     I můj pes Filip asi konečně klidně usnul ve sklepě, kam ho schováváme před strachem. Ano! To je ono! Strach. Ta letní bouře v nás probouzí strach. Zvláště ta dnešní noční. Zbabělost?  Možná se tomu tak dnes říká. Kdysi však lidé před tím utíkali do jeskyní, později si stavěli chýše. To ale bylo zřejmě až potom, když ti chytřejší začali využívat svého strachu  k předpovídání deště nebo i k zaklínání a kouzlům. Ti hloupější jim pak blahosklonně říkali “šamane“ nebo  „pane šaman“ – to podle rodinných vztahů.

      Ne, Viktorka se nevysmívá bouři z nadhledu  jednadvacátého století, ani nemá strach. Ona jen děkuje. Vzepjaté ruce opravdu vítají déšť. Nikoli však jako armádu osvoboditelku, ani nemá strach. Ale jako úlevu    z toho prastarého lidského pudu. Líbí se mi, že to umí někdo zahrát. To už je opravdu umění. Možná proto, že se mi při mých potížích s pamětí tento obraz vybavuje.

      Ale k věci. Když už takto přemýšlím, říkám si, že je vlastně škoda, že moji kluci klidně spí, že si nemohli to drama vychutnat  se mnou. Oni ale spí proto, že je ta dramata teprve čekají. Nejprve z nich musí vyrůst opravdoví chlapi. Pravda, jsou už skoro o hlavu větší, ale ještě to není ono. A co se týče mé ženy, ta spí zaslouženým spánkem, protože to nemá se mnou opravdu lehké. Já ale říkám: „Kdyby to bylo snadné, uměl by to každý.“ Ale již zase filosofuji, takže zpět. Ta Viktorka je pro mne symbolem úlevy. Myslím, že je nás hodně, kterým se po úvodní scenérii s olověnou oblohou, po které šlehne nečekaný blesk, vždy uleví, když konečně zaprší ty velké, voňavé kapky.

            Ano, to je to. Déšť mi nevadí. Dokonce ho mám rád. I když mi tentokrát moc nepomohl, vím, že pomáhá jiným lidem.Třeba těm, kteří teď myslí na úrodu. Těm padají dolary a mě to těší. Těším se, až vyjdu do polí      a podívám se, jestli to opravdu pomohlo. Pohladím vousaté pole, sehnu se pro heřmánek, natrhám si kytičku – jen tak pro radost. Víte vůbec, jak dovede být plevel krásný? A když vám do toho zasvítí slunce, zazpívají ptáci a trošičku zafouká, pak je na světě pěkně.

            Takže, moji milí čtenáři. Já takhle vidím i jiné věci. Třeba i tu naši ekonomiku. Bez bouřek a strachu by nebyl déšť tím, čím je. Přeji vám slunečný den.

 

 

 

 

 

In vino veritas

 

      „Ve víně je pravda,“ říkají prý latiníci. Latiníků sice ubývá, ale vína jaksi naopak. Lidé pijí stále víno, ať je dobré, špatné, červené, bílé nebo šampaňské. Čímpak to? Je to opravdu tak? Není to jen zvyk nebo únik, nebo dokonce jen zábava? Možná všechno dohromady. Konečně; většině lidí chutnají směsky a vědí proč. Já mám teď raději čisté víno.

      In vino veritas – je to tak, ale i trochu jinak. Když piji dobré víno s dobrými lidmi (nejlépe s přáteli), pak ta pravda vždycky najde mezi námi volnou židli. Když se nám to líbí, zaléváme ji, dokud se umí chovat slušně. Jestliže z někoho začne pravda přímo tryskat, pak se bavíme tak dlouho, dokud ji to také baví. Když se unaví, usne. U některých horujících se však stane, že ta pravda z nich tryská vrchem v tekutém stavu. To pak musí ven, neboť se jedná o hnojivo. Když to pohnojí, zpravidla usne. Kdo to neumí, hledá pravdu dál. Pokud se stane, že ji nemůže najít, pak mu kamarádi pomáhají.

      Takže ona ta pravda není vlastně ve víně, ale v nás. Na zdraví!