Minarety

 

Děti se ztrácejí v písku,
jako prolitá krev
a oči matek hledí do červánků,
        aby skryly slzy.

Naděje je motýl na poušti,
fatamorgána usmíření.
A jsme to přeci jenom my – nikdo jiný.
         Jenom my víme, kdo nám ublížil, kdo pomohl.

Jsme to my, ne naši dědové.

A proto poslouchej.

 Nezáleží na tom, kolik krve vypila Evropa, stepi nebo písek.
Záleží na tvém rozhodnutí.
                           Boj je smrt. 
                                      Porozumění je život.
Já jsem život.
            Já jsem ten pramen, na který čekáš.

To já vím, kdy a kde vytrysknout.
            Ty nevíš. Jsem ty a ty jsi já.

Nerozumím tvým pochybnostem.
Jsem vítr, co tě jednou odnese tam,
                        kam patří čestní lidé
                                               Jenom mi to musíš dovolit.

 

 

Přetížení systému

 

Pomalu stoupá raketa,
odlepuje se s jistotou techniky.
A lidé tleskají, řvou:
„Na Měsíc, k Marsu, do vesmíru!!“

Kamery, foťáky, novináři.
Zrychluje v tempu možností;
stříbrná střela – nádherný cíl.
Probodla mraky
            a už jen slunce na ni čeká.
Prší gratulace.
            Jak skvělé, dokonalé.

A v koutku dílny sedí slepý montér,
který ví, že musí také ven pro gratulace,
aby jim nezkazil tu podívanou.

Ach ano, musí to být nádhera
vznášet se v euforii úspěchů.

Jenže tam nahoře
zápasí pečlivě vybraný pilot
                        s gravitací.

Drtí mu kosti, tisíckrát testované srdce,
                        cvičené svaly.
Teď se ukáže,
jestli i ty si zasloužíš
                        úlevu úspěchu.

A potom nahoře…
tam, kam nedosáhnou jejich kamery
pluje bezvládný anděl
                        ve svém korábu
                                   mezi hvězdami.

Čeká jej odměna –
- největší nádhera,
            o které ví jen on.

 Až smyje svůj úděl a pohlédne dolů,
           uvidí celou tu planetu,
                        ze které utekl,
                                   aby se vrátil,
                                               jako tichý vítěz.